archiv 2026

Nela Bártová sedí jako štěnice na zdi a poslouchá songy, milence i debily, sbírá cesty i autentické promluvy, loví poznámky, fráze, urážky, místa i lidi a hněte z nich granáty, které v rauši háže na stránku dřív, než stačí vybuchnout.

Její básně jsou panoptickou jízdou plnou svébytného, extatického jazyka. Afekt střídá koncept, slova se štěpí a zase slučují. Při opatrném průchodu házelištěm hrozí nebezpečí úrazu, lyrická mluvčí jede na plný koule a všímá si změn v ostatních i v sobě. Jedině tak se z toho všeho může vrátit zpět, střízlivá jak dělo.

Prozaické texty Petra Borkovce navazují i nenavazují na jeho předchozí sbírky próz. Něco v minulosti, co předurčilo přítomný okamžik, co možná předurčilo i blízký konec, se nachází ne za závojem, ale za tlustým závěsem smyslového vnímání. Musel by nám o tom zřejmě povědět někdo jiný než tento člověk sám.

Jeho obsesivní popisy nás totiž zaměstnávají natolik, že nelze už nyní ani říci, že by nám zprostředkovávaly přítomnost. Na tu také není vidět. Místo toho se ptáme, jaký člověk to mluví a jaký je svět, který může být takto sytě popisován? Nakousnuté hrušky Borkovcových postav dojídají nakousnuté postavy okolních povídek. Ať už se tu vypráví, naznačuje a pozoruje cokoliv, nedějí se nemoci, nehody a vraždy, ale něco nesnesitelného bez příběhu.

Poloviční Rom Dezi a poloviční Vietnamec Tran, dva outsideři z rozpadlých rodin, mají společnou zálibu v pozorování noční oblohy. Zatímco si jejich spolužáci z maloměstského gymplu užívají mládí a výhod blahobytu, oni trčí v paneláku na periferii a život jako by jim protékal mezi prsty. Dokud se ovšem coby nezvaní hosté nevetřou na jeden nóbl večírek…

Novela debutujícího autora, v níž se mísí sociální realismus s černým humorem, vypráví o tom, jaké to je v Česku nezapadat. Přibližuje zrání „rozhněvaného mladého muže“ a naznačuje, kde selhává společnost, a kde svou práci musí odvést každý sám.